Společnost přátel Itálie - Pobočka Olomouc (Societa degli Amici dItalia - Sezione di Olomouc)

Dějiny Itálie

Když myslíme na dějiny Itálie, tak často naše myšlenky utíkají daleko do minulosti až ke starému Římu. Na těchto stránkách se ale budeme věnovat dějinám současné Itálie, které začaly v roce 1861.

 

Můžeme tvrdit, že od dob starého Říma Apeninský poloostrov nikdy nebyl jeden politický celek až do vzniku Italského království.

Národní jednota byla pouhým kulturním a jazykovým pojmem, vskutku ale Itálie neexistovala. Měli jsme svobodná města, malé království, panství, republiky a Papežský stát.

 

V první polovině 19. století se národní otázka stala aktuální a vznikly různé politické a kulturní proudy, které o sjednocení usilovaly.

Král Vittorio Emanuele II. Savojský (1848-1878, od 1861 Italský král) byl králem Sardinského království, které bylo jedním z malých a nevýznamných států na poloostrově.

Král a jeho pokrokový ministr Camillo Cavour pochopili, že mohou vstoupit na velkou Evropskou scénu, jen pokud rozšíří vlastní politické obzory a budou mít lidovou a intelektuální podporu.

Díky spojenectví, diplomacii a událostem v letech 1848 - 1861 mohla vzniknout sjednocená Itálie, která ještě neměla Řím, neboť stále existoval papežský stát.

Věčné město se stalo součástí  Italského království od 20. září 1870.

 

Dne 17. března 1861 mohl král Vittorio Emanuele II. prohlásit vznik Italského království, ale proces sjednocení byl velmi dlouhý a složitý. Zůstaly velké rozdíly mezi různými italskými oblastmi. Nový stát vznikl na základě vůle shora a neměl přesvědčenou podporu obyčejných lidí, hlavně na venkově a na jihu země.

Přes veškeré spory a potíže, když Vittorio Emanuele II. zemřel v r. 1878, Itálie se chystala na rychlý vývoj obchodu a průmyslu.

 

Nový král Umberto I. (1878-1900) ale nedokázal pokračovat ve stopách svého otce a věnoval své zájmy koloniální činnosti.

Vnitřní problémy tak zůstaly bez řešení a koloniální kampaň byla neúspěšná. Na konci 19. století italská ekonomie zeslábla a vzrostly sociální nepokoje.

Celková nejistota a nespokojenost došly tak daleko, že anarchista Gaetano Bresci v roce 1900 krále zavraždil.

 

Nový král Vittorio Emanuele III. (1900-1946) svěřil vládu do rukou schopného Giovanniho Giolittiho, který dokázal během jednoho desetiletí změnit ekonomickou vnitřní situaci i postavení Itálie na mezinárodní scéně.

Přestože Itálie nebyla připravena na válku, vypuknutí první světové války (pro Itálii od 24. května 1915-1918) bylo dobrou příležitostí definitivně se vypořádat s otázkou území kolem Terstu, které bylo ještě pod Rakouskou vládou. Díky úspěchům spojenců všechna tato území připadla po válce Itálii.

Válka ale zanechala velké škody a ztráty hlavně na lidských životech. Mezi vojáky se rozšířily komunistické ideje, které se dostaly po návratu z fronty do továren i na venkov. Docházelo ke stávkám a byly obsazovány továrny. Král, šlechta a majetní statkáři měli strach z vývoje situace, protože  všem byla známá Ruská revoluce. Konzervativci potřebovali nějakou silnou osobnost, která by zabránila revoluci a oslabení řídící buržoazní třídy. Touto osobností byl Benito Mussolini (n. 1889 z. 1945), kterému král svěřil vládu v roce 1922.

 

Na začátku to vypadalo, že Mussoliniho vláda rázně vyřeší problémy na všech frontách: zájmy šlechty a bohatších vrstev byly v bezpečí, dělníci dostali určité sociální jistoty, na venkově se obdělala nová půda. Silná politická fašistická strana ale měla velké záměry a nemohla tolerovat opozici.

Od roku 1928 byla Národní fašistická strana jediným legálním politickým subjektem. Režim už měl politickou kontrolu, ale občanská společnost byla stále aktivní a měla i podporu katolické církve. Mussolini byl bystrým politikem a pochopil, že církev bude na jeho straně, pokud dostane určité jistoty a výhody. V roce 1929 byla podepsána  Lateránská dohoda, na jejímž základě se Katolická víra stala státním vyznáním, Papež měl svobodu od závazků k italskému státu a získal samostatné území: Vatikán. Církev po šedesáti letech měla vlastní stát, za to musela respektovat politický systém Itálie.

Režim už měl volné pole působnosti na tuzemské půdě a mohl se věnovat expanzívním zahraničním záměrům. Král dostal i titul císaře (1936) a vládl nad Etiopií a Albánií.

Po nástupu Hitlera v Německu bylo jasné, že tyto dva režimy mají mnoho společného a že dojde ke spojenectví.

???Takzvaná „Osa Řím-Berlín“ úzce spojila politický a válečný vývoj dvou zemí: Itálie přijala protižidovské zákony, její zahraniční politika byla agresivní, chystala se 2. světová válka.

Itálie vstoupila do války až v roce 1940, ale v rámci spojeneckých závazků musela působit na všech frontách. Italská armáda, která uspěla v Etiopii ve 30. letech, měla velké problémy čelit britským silám na Africké poušti a Sovětským sílám v Rusku. Muži neměli vhodnou výzbroj na takové extrémní podmínky, ani technika nebyla na úrovni německé armády. V roce 1943 byly italské síly zničeny a západní spojenci se chystali na vylodění do Itálie. Začali bombardovat italská města a režim ztratil podporu lidu i vojáků.

 

25. července 1943 padla fašistická vláda a 8. září provizorní vojenská vláda podepsala příměří se spojenci. Od tohoto data se Italské území stalo dějištěm bojů mezi Němci a spojenci. Vznikla také občanská válka mezi Italskými silami věrnými fašistům a partizánskými oddíly, které chtěly co nejdříve osvobodit zemi. Fašisté založili republiku v severní části Itálie, jižní část byla stále královstvím pod vedením spojenců.

25. dubna 1945 padl definitivně fašistický stát a 28. dubna byl Mussolini popraven. Italové si uvědomili, že režim ponechal za sebou velkou zkázu a bídu. Veřejnost si kladla otázku, proč král, který mohl kdykoli odvolat vládu, nechal vládnout Mussoliniho bez omezení až ke krajním důsledkům. Můžeme říci, že fašismus nevyhovoval jenom králi, nýbrž i velké části společnosti. Každý měl ale po válce strach, že by ho někdo mohl označit za člena fašistické strany, a tak byl král politicky opuštěn.

Král abdikoval a doufal, že syn Umberto II. (květen 1946) získá důvěru lidí a podporu veřejného mínění.

 

Dne 2. června 1946 se uskutečnilo referendum, kterým všichni občané, poprvé i ženy, mohli rozhodnout mezi monarchií a republikou. Přestože o výsledku nerozhodla drtivá většina, Italové se rozhodli pro republiku, která musela okamžitě řešit vnitřní i mezinárodní otázky: Země byla válkou zničena, mezi lidmi byla spousta zbraní a nebylo jasné, zda nový stát bude na straně Spojených států nebo Sovětského svazu.

V roce 1948 byla hotova nová ústava a proběhly první volby do parlamentu. Definitivně se rozhodlo, že Itálie bude západní demokracií. Krátce poté vstoupla do NATO a dostala podporu Marshalových plánů na obnovení ekonomiky.

 

V 50. letech Itálie, Francie a Německo uzavřely dohody (Římské smlouvy 1957), které byly základem pro budoucí Evropskou unii. Mír a hospodářská jistota byly tak zajištěny jak vojensky, tak politicky. Výsledky byly brzy vidět a v 60. letech nastal takzvaný ekonomický boom. Lidé se stěhovali z venkova do měst a z jihu na sever. Itálie se stala průmyslovou velmocí.

Poměrně mladý demokratický stát se musel dlouho vypořádávat s terorismem, a to jak levicovým, tak pravicovým. Levicoví extremisté mířili vysoko, i na konkrétní osobnosti veřejného života. Vrcholem všeho byl únos a následná vražda předsedy Křesťansko- demokratické strany Alda Mora na jaře 1978. Na druhé straně pravicoví extremisté si přáli vyvolat nejistotu a strach mezi lidmi, což beze sporu docílili s bombou na nádraží v Bologni v srpnu 1980, kde tehdy zahynulo 85 osob. Demokratické instituce ale reagovaly statečně a vývoj veřejného života nebyl pozastaven.

 

Třetím problémem, kterému stát musel čelit v 70. a 80. letech, byla mafie. Tato organizace ovlivňovala ekonomický a politický život zejména jižní Itálie. Mnoho politiků, soudců a jiných veřejných činitelů zaplatilo životem své snahy omezovat mafiánský vliv.

V 80. letech Itálie zažila další ekonomický růst a politickou stabilitu. Nikdo netušil, že se jednalo o křehký systém, který byl založen částečně na korupci. V roce 1992 byly veškeré politické machinace odhaleny díky celoplošnému pátrání a stíhání politiků a podnikatelů (akce čisté ruce). Na základě tohoto skandálu a kvůli změně rovnováhy mezi levicí a pravicí  - poté, co skončil vliv Sovětského svazu - vznikla hluboká politická krize, kterou nedokázaly vyřešit parlamentní subjekty zvolené podle průměrového systému.

Proto došlo k významné reformě volebního zákona ve jménu většinových pravidel. Už nebylo místo pro ideologie, nýbrž pro silné osobnosti, které dokážou oslovit davy. V tomto kontextu vstoupil na scénu Silvio Berlusconi, který vlastní tři celostátní soukromé televizní stanice a několik deníků. Od roku 2001je  Berlusconi italským premiérem a jeho politická strana Forza Italia (Itálie do toho) se prosadila i na úrovni regionální.

 

 

 
© 2018 Společnost přátel Itálie - Olomoucká pobočka návštěv: 96118    online: 0